Hradec Králové - Je konec října, podzim o sobě již začíná dávat vědět a my se spolu s Deníkem a zástupci holdingu enteria jdeme podívat, jak to po zhruba půl roce prací vypadá v Muzeu východních Čech v Hradci Králové, v historické budově, která byla postavena v letech 1909 – 1913 podle plánů význačného českého architekta Jana Kotěry. Hned u vchodu se seznamujeme s Ing. Janem Zavrtálkem, ředitelem divize pozemních staveb největší z členských firem holdingu enteria, Chládek a Tintěra, Pardubice a. s. Vysvětluje nám, jak sdružení firem Chládek a Tintěra Pardubice a pražská firma Gema Art Group a. s., starající se o restaurátorské práce, postupuje. „Rekonstrukce muzea spočívá především v nové fasádě objektu, která byla historicky znehodnocena nátěrem. Všechny cihly jednoduše někdo přetřel. Tuto vrstvu jsme odstranili a následně zjišťovali, jak jsou jednotlivé cihly poškozené. Vše prohlédl památkář, jenž určil, které cihly se musí vyměnit, byla to opravdu titěrná práce. Ty označené jsme potom vysekávali a nahrazovali úplně novými – muselo se dost složitě vzorkovat, aby cihly odpovídaly původní podobě,“ popisuje Jan Zavrtálek a pokračuje: „Celé se to barevně sjednocovalo a docházelo ke speciální hydrofobizaci, aby byla fasáda trvanlivější. Exteriér jsme tím vrátili do úplně původní podoby.“

Přestože jsou práce venku již téměř u konce a do 14 dnů je v plánu dát dolů lešení, ještě toho hodně zbývá. Další na řadě jsou okna. Ta se nebudou měnit, pouze repasovat. Někdy se ale stane, že když se okna obrušují, aby se znovu mohla natřít, probrousí se až ven. Hodně z nich je opravdu ve špatném stavu, hlavně ta, která míří na sever – na řeku. V tu chvíli přichází na řadu amputáři, jak jim trefně říkají, jsou schopni z okna vyříznout třeba 30 cm a odstraněnou část nahradit tak, že to nepoznáte. Špatných oken je bohužel nakonec víc, než se plánovalo, čímž samozřejmě stoupla i cena. Zakázka byla vysoutěžená za 67,5 milionů, nyní je na 72 milionech. To už se ale z jednoho ze sálů muzea přesouváme do vstupních prostorů. Všechny stěny, které vidíme, se musely štětečkem obnažit. A konalo se překvapení – pod jednotlivými vrstvami byly odhaleny malby, se kterými se úplně nepočítalo. Nejsou to sice žádné barevné ornamenty a ve výsledku nebudou úplně výrazné, ale určitý vzor a jiná barva znát bude. Jak postupujeme nahoru ke kopuli, prohlížíme si nádherné vitráže, jejichž oprava je v plánu také. Renovovat se dále budou ještě parkety, sociální zázemí a místnost úplně dole, která je určena pro expozice. Zde bylo nutné provést sanaci vlhkosti. Následně se dostáváme přímo pod kupoli a po úzkých točitých schodech vycházíme na středu muzea. Jako první nás uchvátí nádherný výhled na město. Až se doplní skleněná zábradlí, střecha bude po znovuotevření přístupná. Na střeše si prohlížíme také nové a původní cihly přímo na budově. Kdybych nevěděla, které to jsou, neměla bych šanci rozdíl poznat.

Obrovské téma jsou také dvě pětimetrové sochy umístěné na muzeu znázorňující Umění (Historie) a Průmysl. Musí se staticky zajistit. Když vstupujeme na balkonek právě mezi těmito sochami, vidíme, že je v každé z nich už připravený malý prostor. Z balkonu nahlížíme také přímo před budovu muzea, kde chybí kašna. „Kašna a kamenná zídka se rozebraly. Všechny pískovcové bloky se odvezly, čistily a impregnovaly a nyní se budou skládat dohromady,“ říká Jan Zavrtálek a zakončuje: „Kromě těch oken není vyloženě nic v katastrofickém stavu. Práce, které zde provádíme, jsou nutné. Neděláme tu ale nic nového, naopak, snažíme se budovu dostat do původního stavu a zakonzervovat. Jediné, z čeho máme trochu obavu, je to, jak bude tyto opravy vnímat veřejnost. Tím, že to vracíme do původní podoby, nejsou změny na první pohled úplně patrné. Odevzdávat stavbu budeme v březnu příštího roku a snad již v dubnu by chtělo muzeum své dveře otevřít návštěvníkům.“

SVINARSKÝ MOST

Hned po prohlídce muzea nás čeká ještě jedna zastávka – most ve Svinarech. Tady se nás hned ujímá stavbyvedoucí firmy Chládek a Tintěra Pardubice Ing. Petr Volejník. A že to tady žije. Čilý ruch panuje nejen přímo na mostě, ale také v jeho okolí. „To jsou místní,“ usmívá se Petr Volejník a říká: „Hodně se na nás chodí dívat, sledují, jak most roste. Jsou rádi, že se tady fakt maká. Dost dělá i to, že jsme tu o víkendech, i když je ten neustálý rámus pro lidi v okolí samozřejmě náročný. Zároveň ale chápou, že se to musí udělat. Most je pro ně v tomto místě velmi důležitý.

Nic jsme nepodcenili, jedeme podle plánu a nasazení bylo od začátku opravdu velké. Jsme tu od dubna a nevynechali jsme žádný víkend ani svátek. Žádný den jsme neměli prodlevu. Pohybuje se tady 10 až 15 dělníků a i počasí bylo letos velmi příznivé – krásné léto, málo vody, tak snad nám vyjde i ten podzim.“

Ze všeho nejdříve se zastavujeme v parku, kde stojí část mostu původního. Ten byl v dubnu letošního roku již mimo provoz. Nejprve nejdříve se musely přendat inženýrské sítě z lávky, která tu byla, na most starý, lávka se posunula, tam, kde je nyní, a sítě z mostu se opět přesunuly na lávku. Až v tu chvíli přišla na řadu demontáž původního mostu. Jedna půlka šla rovnou do šrotu, druhou jsme si prohlédli v parku. Co s tímto kusem bude dál je zatím spekulace. Hovoří se mimo jiné o kiosku pro vodáky. Krásný pohled to ovšem není. „Takhle to dopadá, když se zanedbá údržba. Most je tu od roku 1907, není se čemu divit, že je na něm patrná hloubková koroze. Můžeme vidět jednotlivé vrstvičky železa, je to jako papír. Kousek by se ale třeba jako ukázka zachovat měl,“ míní stavbyvedoucí. To už se ale postupně přesouváme k mostu novému. A mně, jako laikovi, přijde už prakticky hotový. „Když jsme sítě vrátili zpátky na lávku a demontovali starý most, začali jsme zakládat most nový. Nyní už vidíte finální fázi. Jsme tu ve sdružení se společností Firesta, která dodává ocelové konstrukce oblouků a táhel, na kterých je vyvěšená mostovka. Až budou všechna táhla na svých místech, most se předepne a nastoupíme opět my a zapracujeme na betonovém povrchu – uzavřeme tu vrchní část, na kterou půjde izolace a následně asfalt jako ochrana té izolace a asfalt, po kterém se bude jezdit. Ten protáhneme zřejmě až ke křižovatce, protože tady silnice po dobu našich prací dostala poměrně zabrat,“ popisuje Petr Volejník a pokračuje: „Ještě nás čeká montáž zábradlí, výplně a nátěry nosníků, trámů pod oblouky a boků. Beton se tím uzavře a nebude náchylný na nečistoty.“

Provizorní lávka pro pěší a cyklisty, která nyní představuje jediné spojení s druhým břehem, tu ale nezůstane. Vytáhne se a zůstane tu jen nový most. Chodit se bude po pravé straně od oblouku, kde vznikne chodník, a cyklisti budou jezdit v obou pruzích spolu s auty. A právě pod chodníkovou konzolou budou tažené sítě. Vodovod i kanalizaci realizuje sesterská společnost KVIS Pardubice, která je také členem holdingu enteria, plynovod si řeší subdodavatel a optické kabely přímo zadavatel. Pod novým mostem zároveň nezůstane žádný pilíř, jako tomu bylo u mostu původního, což je lepší s ohledem na řeku, nebudou se tady usazovat žádné nečistoty.

Teď je už vše v rukách počasí. Září 2019 je termín odevzdání stavby jako takové, do konce roku, pokud bude přát počasí, by však měl být most průjezdný. V případě nepřízně počasí se na něm první auto projede až na jaře roku příštího. S výsledkem ale všichni můžou být spokojeni, je to největší most, který se tady v regionu stavěl. Bylo to náročné, ale stálo to za to.

SPOKOJENÝ INVESTOR

Stavební práce na svinarském mostě chválí také investor akce. „S průběhem výstavby jsem maximálně spokojen. Dodavatel drží slovo i termíny, stavba je prováděna jejich vlastními kapacitami i technologiemi, což se hodně projevuje na plynulosti prací, jejich návaznosti a samozřejmě kvalitě,“ řekl nám 1. náměstek hejtmana pro oblast dopravy a silničního hospodářství Martin Červíček.

 SPOLUPRÁCE JE ZÁKLADNÍ STRATEGIE

„Rádi pro hradecký kraj stavíme, hlavně díky jejich dobré investiční politice a přístupu k dodavatelům,“ říká Ing. Martin Havelka, předseda představenstva enteria a.s. a dodává: „Výrobní spolupráce firem v rámci skupiny je základním pilířem naší strategie. Spolupráce funguje i v oblasti personální. Na prvním místě u nás stojí člověk. Nezastíráme, že nabízíme tvrdou práci pro tvrdé chlapy. Pracovat ve stavebnictví a být v podstatě celou pracovní dobu a celoročně venku není žádný med. Vidíte ale za sebou kus dobré práce a jste součástí fajn party plné férových lidí.“

 Tereza Mrkvičková